Když se...

Story

Když se rodiče a prarodiče nedomluví…

Podělím se s Vámi o několik příběhů z mé praxe v Krizovém centru, konkrétně jde o příběhy rodin, které využívali služby asistované setkávání. Některé dopadly dobře, jiné již méně, ale říkám si, že co se nepodařilo nyní, může být za pár let jinak a vše má svůj správný čas, vývoj a smysl…

V příbězích jsou zaměněna jména a některé detaily a data, vše je psáno se souhlasem klientů….

Ája se narodila předčasně, už v 6tém měsíci a bylo to vše o fous. Matka musela ještě nějaký čas zůstat v nemocnici a Ája podstoupila několik operací. Oba dva rodiče to natolik zasáhlo, že najednou zjistili, že spolu nemohou žít, nedokáží se domluvit, hádají se o maličkosti a vše už začalo v nemocnici. Nakonec to matka vyřešila po svém. Jakmile je obě dvě propustili, vzala Áju a otce o ničem neinformovala. Chtěla mít od všeho pokoj. Otec v tom uviděl nespravedlnost a získal dojem, že ho matka chce o dceru připravit. Začaly soudní spory o dítě, u kterých se nebyli schopni domluvit. Soudy jsou ale zdlouhavá věc. Než by se rozhodlo, jak a kdy bude otec Áju vídat, mohlo by to dopadnout taky tak, že jí neuvidí přes rok. A tak jim soudkyně navrhla naší službu a párovou terapii. Áje byl tehdy rok, začínala zrovna chodit. Setkávání s otcem se domluvilo na 2 hodiny každých 14 dní. Hlavní myšlenka byla, aby si Ája na otce zvykla, poznala ho a přijala do svého světa. Zpočátku byly nutné párové konzultace, na kterých si rodiče mohly vysvětlit, co se to vlastně stalo, mohli si sdělit své postoje, vyjádřit hněv a agresi vůči sobě, odpustit si a začít se domlouvat jak to s Ájou bude dál. Některé jizvy se pravda nezhojí, ale na konec je nutné, aby rodiče překročili sami sebe a dali prostor domluvě, protože jde zejména o dítě, které potřebuje rodiče oba.

První kontakty a krůčky k tátovi byly krkolomné, ale postupem času bylo na Aje vidět, že otec již není neznámá osoba, přestala se ho bát, vyžadovala hraní, pomoc při chůzi, smála se na něj a vyhledávala ho. Otec se také něco přiučil – krmit, přebalovat… a podobné úkony, které každý rodič potřebuje znát…Tento asistovaný kontakt dopadl dobře, rodiče se byli po nějaké době schopni domluvit a potkávat se dál někde jinde bez naší pomoci…

Markétka se u nás potkávala jak s tatínkem tak babičkou. Bylo jí 6. Rodiče se rozvedli a matka nechtěla aby otce vídala, jelikož byl násilnický. Z mého pohledu byl otec svérázný a jelikož nebyl Čech, ale Rumun, byl temperamentnější a živější, jeho vnímání hranic pro to, co si k ženám smí a nesmí dovolit bylo rozdílné podle kultury, ze které pochází. Na Markétku však byl vždy hodný i když pokud nebylo po jeho a příběh se neodvíjel tak dobře a rychle jak by měl, byl nervózní a netrpělivý a dával to znát. Babička (matka otce) si velmi přála vnučku vídat. Když se u nás setkaly, vždy měla připraveny nějaké hry nebo témata o čem si povídat. Mnohdy brzdila otce od jeho výlevů a usměrňovala ho. Byla citlivá k Markétce a bylo vidět, že jí záleží na dobrém vztahu. Někdy, když si Markétka s tátou nechtěla hrát a táta se urazil babička to uměla skoulet tak, že nakonec se stejně zapojili všichni a táta zkrotl jako beránek. Byla to dobrá babička. Jakmile se chýlily asistované kontakty ke konci, rodiče se stejně nebyli schopni dohodnout, jak to bude dál. Obě strany měly své představy a byť se několikrát u nás setkali na párovou konzultaci, aby se zkusili domluvit, potom v životě to bylo jinak. Nakonec, co vím, otec se odstěhoval zpět do Rumunska a babička, vnučku vídá velmi málokdy…

Poslední příběh je o klukovi, který neviděl tátu už 5 let. Bůh ví proč. Mnohdy je nesnadné se ve složité rodinné situaci orientovat, když nemáte k dispozici soudně znalecké posudky. Potom provádíme vlastní diagnostické šetření a snažíme se v tom všem vyznat…Matka i otec často říkají něco jiného a bité je na tom většinou hlavně dítě. V tomto případě matka uváděla dlouhodobé domácí násilí, kterého byl Ondra svědkem, otec tvrdí, že na matku nevztáhl nikdy ruku. Domácí násilí se nikdy neprokázalo, ale malý Ondra si pamatoval rodičovské neshody a určitý druh brachiálního násilí. Otce zpočátku vůbec vidět nechtěl. Tvrdil, že se ho bojí, nejvíce se ale bál o mamku, která celé čtyři roky nepustila otce přes práh svého domu a nejen otce i jeho prarodiče, kteří vnuka neviděli ještě déle, i když je styk s babičkou a dědečkem soudně upraven. Zde byl asistovaný kontakt nařízen soudně v rámci předběžného opatření. Malý Ondra po pěti letech, kdy si na otce sice pamatoval, ale málo nebyl na kontakt vůbec připravený. Po krátkodobé terapii se nám podařilo, se na kontaktu s Ondrou domluvit, Ondra přesně věděl jak to bude probíhat, a že se nebude dít nic, co by si nepřál. První setkání po pěti letech bylo rozpačité, aby také ne. Ondra měl k dispozici barvy a hlínu a jiné arteterapeutické pomůcky, aby si mohl pomoci od nervozity, strachu a nebo když by nevěděl co s rukama. Hojně toho zpočátku využíval, kreslil, modeloval a u toho sem tam prohodil pár slov s tátou. Na konci kontaktu již nic z toho nepotřeboval. Dokázali si povídat sami. Další a další kontakt se vzájemné poznávání prohlubovalo a pocity bázně a nervozity mizely. Ondra je dnes schopen si s tátou hrát u jednoho stolu, společně malovat a povídat si. I zde se vše vyvíjí dobrým směrem, jak to ale bude, až setkávání u nás v centru skončí?

Když se rodiče a prarodiče nedomluví na setkávání s dětmi a vnoučaty, je vhodné vyhledat odbornou pomoc. Mohou využít mediátora nebo právě zkusit odborné pracoviště, kde vše probíhá bezpečně a šetrně. Tyto služby jsou hojně využívány rodiči, kteří již spolu nežijí a nemohou se domluvit na výchově svého dítka, nebo jeden rodič úplně ztratil se svým dítětem kontakt a chtěl by ho vídat, ale nejde to z nějakých důvodů přirozeně v domácím prostředí. Důvodů, kvůli kterým rodiče nebo prarodiče nevídají své děti, vnučky a vnuky je nemálo. Například může jít o domácí násilí, které v rodině probíhalo a styk s dítětem byl na nějaký čas zakázán nebo matka se s dětmi mohla odstěhovat a dítě si další členy rodiny nepamatuje nebo otec či matka z nějakých důvodů brání druhému rodiči či prarodiči děti vidět nebo také může být kontakt pro děti s rodičem a prarodičem nějak ohrožující, potom je na místě potkávat se na neutrálním místě, kde na vše dbá psycholog nebo sociální pracovník. Někdy do setkání nikterak nezasahujeme, někdy je třeba, abychom se zapojili a pomáhali jak a kde je třeba, nebo zakročili v případě, že je dítě v nepohodě. To vše dle toho, jak navazování kontaktu probíhá. Pokud se podaří vztah navázat a dítě z toho profituje, potom je naše práce u konce. Je ale také u konce když dítě setkávání odmítá. A v neposlední řadě služba také končí pro nespolupráci jedné nebo druhé strany.

Článek uveřejněn v časopise Můžeš, 2011

Zpět