Publikace

Ukázky publikační činnosti. Humorné, nehumorné článečky, otištěné především v novinách pro laické pečující a jiných....

Anticipační úzkost

Milý čtenáři, hlásím se opět se slovníčkem. Tentokráte se podíváme na Anticipační úzkost.

O úzkosti toho bylo již řečeno mnoho, každý ji známe, každý jsme jí někdy zažil. Podněty k úzkosti jsou rozličné, nejčastěji je to nějaká pro nás ohrožující situace či osoba. Samotná úzkost je v pořádku, je to signál, že se něco děje a situace si žádá aktivní řešní, odvahu a výstup z naší komfortní zóny. Pro někoho je to výzva, pro někoho zátěž. Úzkost se stává patologickou je-li tak silná, že nás paralyzuje a nebo tak dlouhotrvající, že už nemáme energii s ní bojovat. V takovém případě se jí budeme snažit vyhnout a může dojít až k vyhýbavému chování, kdy se nám nedaří postavit se žádné životní výzvě, a začneme se schovávat a utíkat před životem jako takovým. To bych nikomu nepřála...

Anticipační úzkost je zajímavý fenomén: Pokud jsme jednou zažili něco bolestného, něco, co nás velmi zranilo, či zraňovalo, nebo zahanbovalo a ohrožovalo, jen tak na to nezapomeneme. Doprovodné emoce k tomuto zážitku byly zřejmě strach a úzkost. V naší mysli se vytvořila pamětová stopa na tento nepříjemný zážitek a podruhé to zažít nechceme.

Avšak můžeme si být jisti, že to už podruhé nepřijde? Co když se nám to stane znovu a znovu se budu cítit tak malý a bezmocný...? V tento moment začínáme mít strach ze strachu, úzkost z úzkosti, strach z toho, co by nastat mohlo, aniž to ještě nastalo, a tak se dostáváme do kolečka iracionálních úzkostí, které je obtížné zastavit, a to vede k onomu vyhýbavému chování. To se nazývá anticipační úzkost, neboli úzkost z očekávání něčeho pro nás ohrožujícího. Co s tím? Jak se vymotat z koloběhu úzkostí? Pokud je úzkost velmi silná, doporučuji návštěvu psychiatra, který skrze diagnostiku určí správnou medikaci na snížení úzkosti. Poté je ale nutné zjistit příčinu našich obtíží a skrze psychoterapeutickou pomoc nalézt opět odvahu našim strachům čelit. Většina našich úzkostí má nějaký smysl a význam v našem životě, nepřicházejí k nám bez příčiny. Pokud se nám její smysl podaří odhalit, je to první krok k uzdravení. Dalším krokem jsou konkrétní změny v našich životech...

Přeji vám smysluplný čas bez úzkostí...

Neuroza

A jsme u N, milí čtenáři. Neuroza je pojem poněkud zprofanován. V dnešní době tak nějak trpí neurozou téměř každý druhý. A nebo nikoli? Těžko říct, doba je rychlá, mladí lidé musí hodně studovat, pak chvíli pracovat, pak rodit děti a starat se o ně, mezitím zkoušet nevypadnout z pracovního procesu a možná i tak trochu dělat kariéru a pak vydělávat peníze a uživit se a vychovat potomstvo, které jim bude jednou dělat radost....je toho na ně docela dost. Přicházíme domů večer, padáme do postele a pak ráno zase znovu. Po čtyřicítce, po našem "životím poledni" kdy se překlápíme do naší druhé životní poloviny nám tohle přestává stačit. Občas se zastavíme a přemýšlíme jaký to má smysl...jsou to možná momenty, kdy stojíme a čekáme na tramvaj nebo jedeme vlakem a sledujeme ubíhající krajinu. Jsou to momenty, kdy naše mysl není zaměstnána, nemusí promýšlet, plánovat, zhánět, starat se, dumat....tehdy se dere něco na povrch...něco se jemným hláskem hlásí o slovo, ťuká....uslyšíme – li to, vznik neurozy je načas zaženán. Alespon na čas, než se začne naše Duše hlásit o slovo znovu...Neuslyšíme - li to, koledujeme si...

S. Freud viděl v neuroze konflikt mezi našimi puday a svědomím, říkával, že pokud našim nevědomým touhám a přáním nedáme prostor, naopak je zasuneme ještě hlouběji protože jsou "zakázána", vzniká vnitřní konflit, který se může rozvinout až v neurozu. V. Frankl považoval neurozu za nemoc doby. Při jakémsi bezduchém žití, den za dnem, nevidouc smysl našeho konání, našeho snažení a našeho života, upadáme do pocitů bezesmyslnosti a nevíme co se sebou či životem...C.G.Jung nahlížel na neurozu jako na jakousi krizi, když člověk přestává žít v souladu sám se sebou...Neuroza je dle něj možnost, smysluplná příležitost uvědomit si, kdo jsme a ne to, co jsme si o sobě doposud mysleli. Je to pokus naší psychiky o sebevyléčení...

Ať je to tak či onak neměli bychom neurozu podceňovat ale ani přeceňovat. Včasná intervence, rozhovor s odborníkem či podstoupení psychoterapie nám prospěje a znovu nasměruje...

Uslyšíme-li ťukání naší Duše, ucítíme – li tyto jemné záchvěvy, vězme že naše vnitřní Já, velice podstatná část naší bytosti s námi chce vejít do kontaktu, volá na nás a možná i něco vzkazuje, možná říká, nejdi tudy, ale pojď tudy, protože tvůj život bude bohatější, hodnotnější a smysluplnější nebo dost bylo shromažďování materiálních statků, věnuj se více Mě, budeš šťastnější a naplněnější....Nevím, co přeně na každého z nás může naše Duše volat, to je asi různé dle toho, jak žijeme, čím se zabýváme a čím také přispíváme našim blízkým, společnosti nebo zemi jako takové....

A co že to ta neuroza je?  Dle wikipedie: Neuróza je duševní porucha, při které pacient trpí stavy úzkosti, emoční tísně a podobně...

Agorafobie

Ve starém Řecku, tam kde se shromažďovali lidé, činila se rozhodnutí, konaly se bohoslužby a předváděla se vojenská garda, zkrátka tam, kde svobodní občané rádi trávili čas a podíleli se na chodu své obce, takové místo se nazývalo Agora. Nejznámější Agora se nachází v Aténách. Je rozlehlá, otevřená, zkrátka místo nekonečných možností a neustálého štěbetání….

Odsud název agorafobie neboli strach z otevřených prostor, veřejných prostranství a míst s velkou koncentrací osob. Agorafobie spadá pod neurotické specifické fobické poruchy. Jak víme, fobií je celá řada, jistě se ještě nějakých v našem slovníčku dotkneme. Tato je relativně známá, a i vcelku častá, trpí jí cca 8–15% obyvatel. Projevuje se tak, že se bojíme udělat krok ze dveří, když už ho uděláme, provází jej nepříjemné myšlenky a pocity týkající se toho, že se nám pravděpodobně něco stane, nejčastěji, že se ztrapníme, nebo zkolabujeme, nebo se odehraje něco nebezpečného a my nestihneme uniknout. Zlepšuje se to tím, že s námi do toho obchodního domu někdo jde a je nám oporou, není to ale zárukou. Agorafobie se mnohdy netýká pouze širého prostoru, může nás zastihnout i v autobuse, kde se na sebe lidé mačkají, protože na další čekat nemohou nebo i v autě, kdy jedeme po dlouhé dálnici, kdyby totiž náhodou něco, pomoc nemá šanci přijet včas, a tak podobně. Tento typ fobií nezřídka vede k takzvanému vyhýbavému chování. Je to logické, tomu, z čeho máme strach se snažíme vyhnout, to je nám lidem přirozené. Nicméně pokud se stane strach iracionálním, bránícím v normálním fungování a zkrátka nás začne omezovat, v tomto případě, si nemůžeme dojít pro rohlíky nebo pro občanku či za kamarádkou na kafe, je to velmi nepříjemné a neslouží k sebezáchově, ale jednoduše nám škodí a omezuje. Kvůli těmto pocitům omezení posléze agorafobici navštěvují psychoterapeuty či psychiatry a je to dobře, protože většinou tento strach má hlubší kořeny a z dlouhodobého hlediska, pokud s ním nezačneme něco dělat, se stupňuje. A tak nebojme se udělat první krok, vyjít ze dveří či ze své komfortní zóny ať náš pohyb po světě je svobodný a radostný…

Katarze

Milý čtenáři, na pořadu dne je katarze. Jistě jste všichni byli někdy v divadle či kině, nebo na výstavě uměleckých děl. Prožili jste někdy skrze hlavní hrdiny příběhů nebo umělce stav, kdy jste byli až zaplaveni emocemi, které musely jít nějak ven? Zejména tedy v závěru, kdy vše vrcholí, dochází k rozuzlení, pochopení a konečnému uvolnění… tak to je původní význam katarze. Neboli očištění od emocí, po kterém dochází k reorganizaci a obnově rovnováhy v mysli i těle jak diváka, tak příslušného hrdiny.

Do psychologické oblasti katarze pronikla díky kolegovi Sigmunda Freuda Josefovi Breuerovi. U jedné z jeho pacientek odezněly jisté symptomy, poté co projevila či znovuprožila své potlačené emoce. Katarze se pak stala jednou z léčebných diskutovaných metod psychoanalýzy.

Možná, že se ještě v dnešní době setkáme s nějakým psychologem, který léčí své klienty katarzí, ale pro mnoho z nás je tato metoda již přežitek a vnímáme ji spíše jako jeden z mnoha experimentů, které se objevovaly na cestě k objevování toho, co skutečně pacientům pomáhá.

Avšak s katarzí se můžeme setkat v divadle, kdy v závěru diváci pláčí či se smějí a tleskají o sto šest a pak odcházejí z hlediště odlehčeně domů či k baru…

Katarze se ovšem do určité míry dnes rozmohla v ezoterních „vědách“. Laičtí guruové a rádoby duchovní mistři jí s oblibou neodborně používají na svých ovečkách a experimentují s touto metodou jakožto zaručeným lékem proti agresi, stresu, strachu, smutku či jiným potlačeným neduhům, které ohrožují naše životy a nedovolují nám se uvolnit, být sami sebou a rozplynout se v blažené prázdnotě. Bohužel, neodborné užívání katarze, kdy lidé mají za úkol křičet, smát se nebo plakat a tím vypouštět vše „zlé“ ze sebe může vést naopak k retraumatizaci či minimálně k tomu, že se nebudeme umět vyrovnávat se svými vnitřními problémy jinak, o něco konstruktivněji a zdravěji.

A proto, pojďme i v dnešní době plné emocí raději do divadla, na výstavu či koncert. Vždyť očistu, která reorganizuje náš vnitřní svět, můžeme prožít i v objetí přírody nebo úzkém kruhu přátel při hlubokém sdílení našich radostí i starostí….

Když se rodiče a prarodiče nedomluví…

3 příběhy....Článek uveřejněn v časopise Můžeš, 2011

Ája se narodila předčasně, už v 6tém měsíci a bylo to vše o fous. Matka musela ještě nějaký čas zůstat v nemocnici a Ája podstoupila několik operací. Oba dva rodiče to natolik zasáhlo, že najednou zjistili, že spolu nemohou žít, nedokáží se (...více)

Hraniční porucha osobnosti

Vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání, Heinz-Peter Rohr, Portál, 2002, Konfrontace, 2003

Musím říci, pohádka je to pěkná, ale v průběhu čtení jsem si často kladla otázku, jak zrovna tento příběh souvisí s hraniční poruchou osobnosti. Jistě, vidíme napůl člověka, napůl ježka, napůl citlivého muže, napůl zvíře, stejně tak jako k této poruše patří štěpení světa na černou a bílou polovinu. Nicméně (...více)

Sloužila jsem v Anglii

Článek uveřejněn v internetovém časopise Pečuj doma, 2012

       „Hello, how are You today?“ Touto větou se začínalo vždy, když jsem vešla do domu klienta, kterého jsem ošetřovala. Tuhle větu jsem řekla každý den asi tak osmkrát, někdy desetkrát. Angličané jsou velmi slušní, polite, jak se tam říká. Nikdy jsem neslyšela hrubého slova, či odmítnutí face to face, ale někdy se (...více)

Rozhovor

Rozhovor s psycholožkou, která svého času pracovala ve věznici, Pečuj doma, 2012

Přinášíme Vám rozhovor s psycholožkou, která svého času pracovala ve věznici. Nejmenujeme ji, nechce, říká totiž často věci, které vyznívají jako kritika poměrů ve vězeňství – to ale není smyslem tohoto článku, ani cílem jejích slov. Takovýto článek by si vyžadoval mnohem hlubší ponor do problematiky. Přesto si však, z jejích postřehů, můžeme učinit obrázek o životě a poměrech tam, kde se patrně, nikdo z nás nechce nalézt (...více)

Mentorovat znamená provázet

Asi jsme každý v životě zažili chvíli, kdy jsme si řekli: „tak teď by se mi hodil nějaký kamarád, potřeboval bych se s někým poradit nebo si aspoň popovídat". Možná máte takového přítele, blízkého člověka, který si na vás udělá čas a vyslechne, možná i dobře poradí…

Jaké možnosti mají děti nebo dospívající, kteří mají trápení, pronásleduje je pocit samoty nebo nesou tajemství, se kterým se nemohou jen tak někomu svěřit (...více)