Recenze knihy

Hraniční porucha osobnosti, vznik poruchy, průběh a možnosti jejího překonání, Heinz-Peter Rohr, Portál, 2002

Článek uveřejněn v časopise Konfrontace, 2003

Jak název napovídá, autor se ve své knize zabývá hraniční poruchou osobnosti (HPO), kterou řadíme mezi tak zvané rané poruchy. Vyznačuje se emoční nestálostí, nejasnými a narušenými představami o sobě samém, cílech a vnitřních preferencích, včetně sexuálních, sklonem zaplétat se do intenzivních, ale nestálých vztahů, přehnanou snahou vyhnout se odmítnutí, opakovanými suicidálními pokusy a chronickými pocity prázdnoty.

Autor vcelku originálně uvádí čtenáře do děje a do problematiky pohádkou bratří Grimmů Janježek. Pohádka vypráví o chlapci, který je napůl ježkem a napůl člověkem. Kdo by ale chtěl dítě, které vypadá takto? A tak se Janježek už od začátku potýká a musí vyrovnávat s nepochopením, odmítáním, neláskou. Pohádky většinou mají dobrý konec a tak i tento příběh končí Janježkovým vysvobozením a přijetím jednak sebe sama ale i do běžného společenství lidí. Díky lásce žije Janježek se svou princeznou šťastně až do smrti.

Musím říci, pohádka je to pěkná, ale v průběhu čtení jsem si často kladla otázku, jak zrovna tento příběh souvisí s hraniční poruchou osobnosti. Jistě, vidíme napůl člověka, napůl ježka, napůl citlivého muže, napůl zvíře, stejně tak jako k této poruše patří štěpení světa na černou a bílou polovinu. Nicméně, charakter pohádky a náladu, kterou vyjadřuje, popis chování a jednání Janaježka, nepůsobí nikterak problematicky. Dokonce Janježek vypadá, že je sám se sebou smířen, zná svou hodnotu, zná svá omezení, svůj úděl, ale také ví přesně co má dělat a jde si za svým cílem, až se mu nakonec podaří nalézt co hledal. Takové jednání s rozmyslem, citem, s vědomím hodnoty sebe sama a vědomé rozhodnutí, chci jiný život, není typické pro lidi trpící hraniční poruchou osobnosti.

Možná i pro to mnohdy autor zbytečně a někdy až šroubovaně přirovnává Janaježka a jeho osud a jednání, které analyzuje krok za krokem, k hraničnímu pacientovi, jak je patrné v průběhu knihy.

Autor začíná, jak jinak než dramatem a programy, které se přenáší z rodičů na děti. Janježek je podle pohádky dítě chtěné, ale zrozené ze chtíče a nelásky. A když otec a matka uvidí, co se jim narodilo, raději by žili dál bez dětí. Nenávidí ho a schovávají ho před sousedy. Je zřejmé, že takové dítě málokdy čeká pěkná budoucnost. Scénář je mnohdy takový, že tito lidé upadají do depresí a pocitů méněcennosti nebo své rodiče nenávidí. V některých případech vznikne hraniční porucha osobnosti. Bohužel, i když si autor klade v úvodu knihy závazek, že se pokusí vysvětlit vznik, průběh a důležité komponenty této nemoci a její léčbu, jak konkrétně vzniká hlavní signifikantní symptom – rozštěpení – nevysvětluje. Jak je možné, že nějaké odmítané dítě se stane hraničním pacientem a jiné ne? Na čem to vlastně záleží? Zdá se, že na tuhle otázku hledáme odpověď stále.

Dalšími důležitými okolnostmi, které vedou k této ranné poruše jsou, podle autora, nedostatek materiálního zabezpečení, pocit, že dítě není vítáno, nemožnost se projevit, a nedošlo k symbiotickému vztahu s matkou, ze kterého se posléze dítě může odpoutávat, explorovat a zároveň cítit stálé bezpečí při svém návratu. Autor hovoří i o úzkosti, která je obrácena do nitra a která se zřejmě projeví jako agresivita v době dospívání. Ilustruje to opět na Januježkovi a jeho dramatu, avšak mně se až tak Janježek v pohádce agresivní nezdál. Ani pomstychtivý.  Naopak, odešel od otce a matky se vší vážností a hrdostí.

Autor se věnuje i otázce partnerských vztahů. Pro lidi se syndromem Janaježka je opravdu těžké navázat hluboký vztah, jelikož v jejich případě jde neustále o boj o lásku. A pokud nějaká láska přijde, nestačí, chtějí víc, jako bezedná studnice a i kdyby přišel někdo a zahltil je láskou, kdo ví, jestli si jí budou schopni vážit. V knize je tématika vztahů ilustrována na dvou možnostech, se kterými se Janježek setkal náhodou v lese. Vypráví se tam, že král ze sousedního království zabloudil a Janježek mu pomohl nalézt cestu ven pod podmínkou, že si vezme jeho dceru za manželku.  Nicméně král svůj slib nedodrží, mladá princezna Janaježka nechce, strhne se boj a náš hrdina se princezně pomstí tak, že ji celou popíchá. Autor na tomto příkladě krásně popisuje jak lidé se syndromem Janaježka hledají k sobě komponentní osoby. Hledají též závislé osoby, které budou na Janechježcích obdivovat zdánlivou odvahu a nezávislost, která je ale spíše agresí. Tito lidé jsou často charismatičtí, působí velice životaschopně, silně a hledají si partnery, kteří jim budou lízat rány. Nicméně, ani jeden ani druhý nejsou schopni dávat skutečnou lásku a tak vztahy většinou končí tragicky, je v nich spousta agrese, žárlivosti, nezdravých her a vydírání.

Autor renomovaně popisuje neustálý koloběh výšin a pádů hraničních osobností, jen mi uniká souvislost s pohádkou bratří Grimů. V příběhu se nikde nepíše, jaká byla například nevěsta. Bratři Grimmové ji nepopisují nijak problematicky. Princezna zkrátka Janaježka nechtěla, jelikož ho neznala a ještě se pyšnil bodlinami. Na druhé straně autor v průběhu celé knihy velice pěkně využívá a nabízí zajímavé kazuistiky, které ilustrují a živě ukazují, jak a kdy se  nežádoucí chování a reakce na různé podněty mohou objevovat. Popisuje vnitřní pnutí a dramata, která se v těchto lidech odehrávají, abychom jim mohli lépe porozumět. Nabízí možnosti léčby a možná východiska práce s touto nemocí. Nejdůležitější, říká, je nenechat se vtáhnout do jejich her, nebojovat s nimi, spíše trpělivě ukazovat změnu, jiné možnosti řešení problémů a konfliktů. Vyjádřit pochopení s jejich vnitřním zmatkem, dát jim pocítit, že jim rozumíme a poskytnout bezpečné místo jejich projevy, katarzi či smutek a dát pocit lásky, chtěnosti a také toho, že jsou vítáni.

Nicméně, v životě to mnohdy není tak jednoduché jako v pohádce. Tam stačilo spálit ježčí kůži a potírat Jana vonnými mastmi. Tentokrát autor uznává, že k uzdravení je cesta dlouhá a trnitá a ne každému se podaří. Zejména také proto, že jejich krunýř a ostny obrácené ke světu jsou příliš velké. Nejtěžší je totiž pro tyto lidi nechat si pomoci.

Myslím si, že kniha je zajímavá, jak pro laického čtenáře, tak odbornou veřejnost. Dozvíme se základní charakteristiky hraniční poruchy osobnosti a nenudíme se. Avšak, něco mi tam chybělo. Domnívám se, že tato problematika si zaslouží hlubší zkoumání. Také si mohl alespoň někde odpustit vědecko-laicko populární notu, z níž není jasné, zda je kniha určena odborníkům, nebo široké čtenářské obci. Ovšem je moc dobře, že se vůbec taková publikace zrodila, nechť je alespoň malým vodítkem pro odborníky, partnery nebo rodiče a blízké těchto lidí s HPO.

Zpět