Rozhovor s bývalou vězeňskou psycholožkou

Rozhovor byl publikován v internetovém časopise Pečuj doma, 2012

Přinášíme Vám rozhovor s psycholožkou, která svého času pracovala ve věznici. Nejmenujeme ji, nechce, říká totiž často věci, které vyznívají jako kritika poměrů ve vězeňství – to ale není smyslem tohoto článku, ani cílem jejích slov. Takovýto článek by si vyžadoval mnohem hlubší ponor do problematiky. Přesto však si z jejích postřehů můžeme učinit obrázek o životě a poměrech tam, kde se, patrně, nikdo z nás nechce nalézt...

Paní psycholožku jsme požádali, aby se primárně věnovala životu vězňů, kteří v tomto zařízení tráví dny "na stará kolena..."
Naše zpovídaná paní psycholožka pracovala ve věznici s ostrahou.
Podle oficiálních stránek této věznice jsou v ní zřízena oddělení pro výkon trestu s dozorem a speciální oddělení pro trvale nezařaditelné.

Avšak: co si máme pod tím představit?

„V této věznici je to tak, že vězni jsou, jak výše uvedeno, téměř neustále pod dohledem dozorců. Nejsou rozděleni podle věku, na jednom oddělení jsou jak mladí tak starší vězni, společně ti, kteří mohou pracovat, i ti, kteří mají invalidní důchod. Ale to nejsou jen starší vězni, ale mohou to být i mladí kluci, kteří díky tomu nemusejí chodit do práce.“

Jaká je jejich náplň dne?

„Mohou chodit ven na dvůr – jedenkrát nebo dvakrát denně, podle typu trestu mají vycházky, obvykle dvě hodiny denně. Můžou chodit do školy, to je jakoby místo práce. Když chodíte do školy, nemusíte platit náklady výkonu trestu. Ale to se nevztahuje na vězně s důchodem, jelikož nemohou pracovat, tak nemohou ani chodit do školy a tak se mohou přihlásit jen na nějaké menší školení nebo kurzy. Kromě vycházek se dostanou "na čerstvý vzduch", když se přihlásí k pracovní terapii: pečují o kytky, okopávají záhonky a pěstují nějakou zeleninu. Což zrovna senioři docela rádi dělají, a potom – rádi kreslí. Také mohou šít a vyrábět nějaké polštářky, plyšáky a jiné drobnosti.“

Byla jste tam psycholožkou – využívali vězni vašich služeb?

„Já myslím, že by i zájem měli, ale na celou velkou věznici jsou jen tři psychologové, vězeň si musí podat žádanku, vyjde na něj řada za tři týdny – a to oni pak už často nepotřebují. Bez žádanky jsem nemohla nikoho vzít. Ale popravdě, psychologové jsou zaměstnaní především pohovory, které se s každým vězněm musí udělat při vstupu do věznice. A eskorta přiváží dvakrát týdně i dvacítku nových vězňů... Na systematičtější terapii tam není vůbec čas.“

A co když nastane nějaká akutní krizová situace, jak se to potom řeší?

„Tak to ano, na to je tam speciální oddělení a jsou to situace – třeba když se vězni poperou, nebo někdo drží hladovku, někdo chce spáchat sebevraždu..., tak za nimi se musí chodit každý den několikrát. Obvykle se to řeší tak, že dostane nějaké léky nebo injekce na zklidnění, nebo je odvezen do Bohunic do Brna, kde je vězeňská nemocnice. Mnoho z těchto případů by se dalo řešit ve spolupráci s psychiatrem, ale ten, bohužel, v této věznici nebyl.“

Setkala jste se s případem, že by ve věznici někdo umíral? Jak se to řeší...?

„Toto nebyl typ věznice, kde jsou doživotně uvěznění.“

Věnujme se tedy starším vězňům. Mají důchody... patrně ...

„Důchod vězni pobírají, ale nedostávají ty peníze fyzicky, mají svůj účet a z toho si mohou kupovat, co chtějí, řeknou personálu své číslo a účetní jim to strhne. Z důchodu také platí výkon trestu. Senioři tam ale na tom jsou relativně velmi dobře, důchody mívají kolem pěti, šesti tisíc a oni potom různě obchodují a šmelí...“

Co třeba?

„Hodinky, cigarety, zlato... asi nejvíce s cigaretami – ty si můžete taky nechat poslat z domu a pak je za cokoliv vyměnit. A pak také se velmi obchoduje s léky – zvláště staří lidé, protože je mívají na předpis a tak je všelijak směňují – třeba za cigarety.“

A co když se někomu přitíží, jaká je tam zdravotní nebo ošetřovatelská péče?

„Na všechno je žádanka. Musíte ji vyplnit a potom, v nějaké dohledné době, vás předvedou. Lékaři bývají velmi strozí, neochotní, vězni si často připadají, že otravují, a nakonec většinou na všechno dostanou paralen, tedy alespoň dle toho, co mi říkali. Pokud jde o něco vážnějšího, tak se vysílá eskorta do nemocnice. To bývá vyhledávaná změna. Proto nemocní často se svými potížemi vyčkávají až do chvíle, kdy musí přijet rychlá.“

Ještě mi prosím řekněte, jak senioři žijí ve věznici, chovají se třeba nějak jinak než ostatní vězni, vymykají se ostatním?

„No byla tam taková skupinka starších mužů, která chodila dosti pravidelně do terapeutické dílny a nevynechali ani jednu vycházku, opravdu pravidelně chodili ven, v dešti, mrazu, bylo vidět, že potřebují pohyb a velmi rádi využívali kreslení a práci se dřevem. Velmi často malovali. V podstatě do těch terapeutických dílen chodili převážně oni. Potom můžete na různých místech věznice najít nějakého plyšáka. Občas se pošlou jejich obrazy na nějakou výstavu. Mladí zase více docházeli na sportovní aktivity.“

Když jste se zadívala na ty kresby seniorů, objevovalo se tam něco specifického?

„Byly znát kontrasty, někdy namalovali takové ploché a naivní obrazy, například ovoce a zátiší, a jindy zase vznikla hluboká kresba nebo kresba temná, která naháněla strach, ale veskrze se tam objevovalo vše. Některé kresby se i posílaly na soutěže.“

Je ve věznici vůči seniorům například diskriminace, jsou tam nějak znevýhodňováni?

„Já si myslím, že je to spíše případ od případu, stejně tak jako mezi mladými jsou role rozděleny, někdo je vůdce, někdo spíše šedá myš. Co bylo ale pro starší vězně, nemohoucí a nemocné těžké a pro mne snad i potupné, když pro nějaký zdravotní problém potřebovali donášku jídla do cely. To byl neřešitelný problém, to nebylo téměř vůbec možné. Měli jsme tam například hodně cukrovkářů, kteří nemohli chodit, nebo chodili o berlích. Měli pocit, že ostatní zdržují, i vězeňská služba a personál jim dávali najevo, že si mají pohnout, takže někdy raději na jídlo vůbec nešli.“

Co si myslíte, že je příčinou takového chování k nemocným?

„Já jsem vnímala dva nepřehlédnutelné problémy: prvním je veliká neochota personálu. Na jednu stranu, ano, jsou to odsouzení, tak bychom k nim neměli přistupovat jako k lidem, kteří nikdy nic neudělali, na druhou stranu, já jsem byla třeba jediná, kdo zaťukal na dveře, když někam vcházel – a personál se na mě díval divně. Spousta lidí si tam řeší své komplexy, zkrátka jim dělá dobře vědomí moci, to, že jsou nad vězni.

Druhý problém je, že personálu je málo a pracuje ve špatných podmínkách. V kancelářích je velká zima, neteče teplá voda, na záchod se chodí mezi odsouzené, popravdě, v těchto okamžicích jsem si připadala, jako že to o mně ví všichni muži ve věznici – a podobně. Personál tam nemá dobré podmínky, aby se mohl cítit dobře a příjemně a dozorci také mohli být příjemní... Dřív měli nějaké výhody, větší ohodnocení, více dovolené, dnes to tak není a tak patrně nejsou ani motivováni ke vstřícnějšímu zacházení.Ale to je asi problém obecný, nejen vězeňský: když se lidé necítí dobře a zdá se jim, že málo dostávají, tak i málo dávají...“

Kateřina Vencálková

Zpět