Sloužila jsem v Anglii

Článek uveřejněn v internetovém časopise Pečuj doma, 2012

„Hello, how are You today?“ Touto větou se začínalo vždy, když jsem vešla do domu klienta, kterého jsem ošetřovala. Tuhle větu jsem řekla každý den asi tak osmkrát, někdy desetkrát. Angličané jsou velmi slušní, polite, jak se tam říká. Nikdy jsem neslyšela hrubého slova, či odmítnutí face to face, ale někdy se ke mně doneslo tichou poštou, že ten nebo onen je se mnou nespokojen, nebo jsem nebyla dostatečně důsledná, a nebo, že mě nechce, protože jsem cizinka. Od svých nadřízených jsem ale také nebyla pokárána, ani mi nikdy neoznámili, že je se mnou někdo nespokojen, dál mě posílali k těmto rodinám stůj co stůj, asi také proto, že bych je mohla obvinit z diskriminace.

Systém ošetřovatelské práce v Anglii je postaven na dlouholeté tradici a také relativně silném finančním zázemí svých obyvatel. Anglie má tři pilíře financování sociálního systému pro dospělé. Prvním pilířem jsou daně obecně, které se odvedou a vláda je předistribuuje do obecních zastupitelstev, druhým pilířem jsou daně z příjmu, které člověk platí svému městu, ve kterém žije a posledním pilířem jsou své vlastní příspěvky a úspory na horší časy. Ve chvíli, kdy starý člověk zažádá o příspěvky na svou péči je podroben testu, který určí, zda jeho péče bude hrazena plně, z části a nebo, zda nespadá do žádné kategorie a služby si musí platit sám.

Agentura, ve které jsem se nechala zaměstnat, byla soukromá, což znamená, že veškerou naši péči si klient musel zaplatit sám, buďto ze svých úspor a nebo "na ruku". Někdy, pokud péče byla nutná, klient na ni své prostředky neměl a spadal do kategorie, kdy se péče může hradit, agentura dostávala na konkrétního klienta příspěvek z obecního zastupitelstva.

Docházela jsem ke svým klientům ráda, povětšinou to byli hodní stařečkové a babičky, kteří potřebovali ráno pomoci s oblékáním, snídaní a úklidem. V poledne jsem některé krmila, jiným jsem jen přijela umýt nádobí a uvařit čaj. Představa, že ošetřovatelky jezdí pouze k lidem, kteří nejsou soběstační, nenají se sami, neobléknou a močí do plen je mylná. Byli tací mezi nimi, ale byli i ti, kteří si se vším poradili, uměli by se o sebe postarat, uklidit a obléci, ale rádi dali své peníze za práci někomu jinému, který jim mohl ušetřit námahu, práci a energii, kterou využijí někde jinde na něco jiného. Obdivovala jsem, jak se umí Angličané o práci dělit. I když by si uměli zahradu posekat sami nebo opravit žárovku nebo pračku, rádi poskytli práci někomu dalšímu, kdo k tomu byl kvalifikován. Tímto si šetřili svá záda, tělo a energii k práci, která patřila pouze jim. Možná také proto jsem se starala o lidi, kteří měli kolem devadesáti let a mohli říkat věty typu, dnes mě navštíví dcera se svými dětmi a jejich dětmi…

Moc ráda vzpomínám na jednu „Lady“, bylo jí asi osmdesát. Jmenovala se Rose. V překladu její jméno znamená růže, pro mě ale moc „růžová“ zpočátku nebyla. Byla to velmi akorátní paní, pokud jsem se zpozdila o pět minut, byla velmi nevrlá. Vůbec jsem netušila, co jí na mě pořád vadí, také jsem v začátcích neuměla angličtinu tak, aby si se mnou mohla plynule povídat o politice, o princezně Dianě, ekonomické situaci, která s volbou nového premiéra, podle ní, šla od desíti k pěti a jiných společenskovědních tématech. Jen jsem odečítala z její neverbální komunikace, že ji zkrátka moc nesedím...Ta paní mě velmi znervózňovala. Jednou u ní byla kolegyně, která věděla, o mých „troubles“ a „domluvila“ jí. Tenkrát jsem nevěděla, že pro mě udělala tuto medvědí službu… Tak jako každý jiný den jsem k ní přijela a Rose se usmívala, byla milá, ochotná mi opakovat anglická slovíčka a byla, světe div se, velmi podporující. Této změně jsem nerozuměla, nicméně jsem byla velmi ráda, že se hrozba mého dne změnila v milou lady, která mě po čase ani moc nechtěla pouštět za dalšími klienty. Ráda si povídala o rodině, se kterou žila pod jednou střechou, o politice, velmi ochotně mi vysvětlovala, že od té doby co je ministrem Tony Blair se Anglie potápí, její ekonomika slábne, nerozuměla tomu, proč Blair chtěl změnit nějaké věci v politice, které mají už tak dlouholetou tradici a vždy fungovaly. Velmi nadávala na Charlese a snad, jako téměř každý Brit, milovala a oplakávala Dianu.

Jiný pán - voják, mi zase vyprávěl o válce, o tom jak přežil frontu a jak žije z renty. V jeho očích stále bylo viditelné trauma z války, měl rád svůj klid, svou komůrku, svou televizi, moc se s ostatními lidmi nekontaktoval, jeho rodina nebyla již naživu. Jen tiše vzpomínal a ve tváři jsem viděla obrazy utrpení.

Domácí péče v Anglii je, z mého pohledu, běžnou záležitostí. Z tamních lidí jsem měla dojem, že chtějí mít na stáří klid, už se nikam nehoní, rádi si připlatí za pohodlí a za své zdraví. Jinak je to stejné jako u nás, někteří se usmívají a vidíte, že plně své stáří přijali a někteří jsou morousové a nejraději by vás neviděli, ale musí přijmout pomoc, kterou nabízíte…

Kateřina Vencálková

Zpět